Trocha historie
Terapie hudbou je stará jako huba sama. Vzhledem k tomu, že dosud nejsme sto žádným přesným způsobem určit, či dokonce opravdu datovat původ a vznik toho, co dnes hudbou nazýváme, nemůžeme ani s jistotou prohlásit, jak stará je muzikoterapie. V každém případě je ale možné zkoumat historii lazebnictví a sledovat, kdy se poprvé objevila zmínka o používání hudby jako léčebné terapie sloužící k uvolnění těla a ducha. Při více než běžně zevrubném ohledání této historie však shledáme, že v okamžiku, kdy se ztrácí písemné či jiné prameny o hudbě jako součástí lazebnictví, mizí také zmínky o provozování vyšší a sofistikované kultury těla. Jinými slovy, muzikoterapie, podobně jako aromaterapie, byly odjakživa spojovány se způsoby dosažení vnitřní harmonie, potažmo pak s vyvážením a regenerací celého těla. Dnes nám paradoxně tyto techniky připadají jako něco nového – moderního.
Účinky a bioritmus
V průběhu 20. století se celá řada vědců a psychologů zabývala výzkumem vnímání hudby a jejím účinkům na vědomí, potažmo na psychický stav posluchače. Skutečnost, že hudba dokáže zmíněné vědomí stimulovat a ovlivňovat, že dokáže pohnout k celé řadě emocí a navodit příslušné stavy, o tom jistě není třeba se podrobněji rozvádět. Zajímavější je způsob, jakým je toho schopna dosáhnout. Zaujmutí a stimulace hudbou není v pragmatickém slova smyslu vlastně nic jiného, než synchronizace či harmonizace biorytmů posluchače s nějakou rytmickou strukturou poslouchané hudby. Oním biorytmem může být fáze spánku, denní rytmy, nebo adrenalinové cykly, stejně jako upamatování se na temporytmus srdce v těle matky a jeho následné regresivní prožívání. Chicagský neurolog John Hughes aplikoval pacientům s epilepsií vybrané skladby W.A.Mozarta, u kterých se vyskytovaly pravidelné poklesy a nárůsty dynamky (hlasitosti) a to takovým způsobem, který odpovídal rytmu sledovaných mozkových činností u všech nemocných. Po poslechu vykazovali pacienti výrazné zklidnění a hudbu jim bylo možné aplikovat i jako ztišující prostředek při slabších záchvatech. Mozart v tomto případě dokázal stabilizovat průběh mozkové aktivity.
Velká fotogalerie moderních interiérů
Jak „správně“ poslouchat“ ?
Předně je dobré si uvědomit, že autentický poslech je tzv. dvoukanálový, prostorový, tedy STEREO. Veškeré jiné režimy reprodukce jsou již jakousi virtuální realitou, která ale za určitých okolností a u speciálně natáčených vícekanálových audionahrávek může podpořit vjem a počitek z vnímání sluchových událostí. Když ale posluchač sedí v koncertním sále, má orchestr, skupinu či jiné těleso před sebou, tak zvuk přichází od vyluzovatelů směrem k němu a on rozeznává, který muzikant je mu fyzicky blíž, který dál a slyší, že např. trubky jsou trochu vlevo a úplně vzadu. Jinými slovy, koncert vnímáme stereo. I z toho principu také vyplívá ideální rozvržení tzv. poslechového místa. Obě reprobedny a místo, kde bude posluchač sedět, by měly být rozmístěny tak, aby vzájemně vytvářely rovnostranný trojúhelník. Od levé reprobedny je tedy stejná vzdálenost k pravé reprobedně, jako i k posluchači. Nyní stačí jen zhasnout, tma je stimulující, vložit do přehrávače třeba právě nějakou klavírní sonátu od Mozarta a pak si již tedy vyladit či najít onen zmiňovaný biorytmus. Přejeme Vám příjemný poslech a příjemné ladění.
Foto archiv autora
Petr Haas
