Např. v tiskové zprávě společnosti Trigema se uvádí, že „…průměrná cena bytu v loňském roce činila 3,121 milionu korun bez DPH. Ve srovnání s předchozími léty stoupl počet lidí, kteří jsou připraveni na platbu hotově, bez úvěru. Týká se to hlavně bytů nad 4 miliony korun – v této skupině využívá hypotéku jen zhruba třetina zákazníků… u bytů pod 4 miliony zůstávají hypotéky velmi oblíbeným instrumentem, využívaný zhruba v 70 procentech transakcí.“
Zajímavý trend vypozorovala tato realitní společnost, když ve své zprávě uvádí, že „k běžným klientským změnám (potřebám a očekáváním) patří zvětšování prostoru koupelen – minimem je plocha nad 4,5 čtverečního metru. V bytech dochází rovněž ke zvětšování šaten či komor.“
Až na hranici produktivního věku
Česko není možné na základně několika kladných čísel řadit mezi vyspělé ekonomiky a už vůbec ne mezi země, které by nějakým způsobem měly vyřešenou bytovou problematiku, zejména ve vztahu k sociálně ani ne tak slabých, jako lehce podprůměrně saturovaných občanů, pro které je hypotéka v důsledku zcela ruce svazujícím osudovým krokem. Pro mnohé je totiž stále problematické platit provoz bytu a zároveň splácet hypotéku včetně nutné pojistky takto nabyté nemovitosti a současně hradit povinné a finančními domy vyžadované životní či jiné podobné pojištění, které přispívá k zajištění a návratnosti bankou zapůjčeného kapitálu. Obecná dosažitelnost tzv. vlastního bydlení je v ČR ve srovnání se zeměmi EU mnohem komplikovanější. Zásadní jsou přitom také rizika, která vyplívají ze závazku pravidelně měsíčně splácet dohodnutou částku a tedy nepolevit ve schopnosti vydělávat bez přerušení minimálně stále stejnou částku peněz. V případě hypotéky na 30 let se takový závazek rozkládá až na samotnou hranici trvání produktivního věku.
