Azbest jako izolant a fatální nebezpečí

Průmyslové využití azbestu jako materiálu s vynikajícími izolačními vlastnostmi se datuje někdy na rozhraní 19. a 20. století. Asi od 30. let minulého století je známo, že jsou s ním spojena i zdravotní rizika. Respirabilní mikrovlákna totiž zamořují životní prostředí a působí jako prokázané karcinogeny. Číselné údaje například vypovídají, že jen v období od roku 1975 do roku 1990 bylo do tehdejší ČSSR dováženo 40 až 50 tisíc tun čistého azbestu ročně. Při průměrné spotřebě 20 % čistého azbestového materiálu na m³ pak vychází, že ročně bylo vyrobeno řádově 100 tisíc m³ azbestocementových materiálů, používaných jako elektrické a tepelné izolace, střešní krytiny nebo součást konstrukčních prvků stěn a stropních či podlahových dílů. Řádově jde o miliony tun, které je zapotřebí především objevit a následně zlikvidovat. Podle odborníků ročně končí na tuzemských skládkách „pouze“ okolo 30 tisíc tun azbestového odpadu.

Azbest je souhrnný název pro vláknité silikátové minerály. Těchto minerálů existuje několik druhů (crocidolit – amfibolický, tzv. modrý, dále chrysotil – bílý a amosit – hnědý) a pak ještě spousta vláknitých silikátů (aktinolit, antofylit, krokydolit, tremolit…). Azbestu v moderním stavebnictví sice odzvonilo, potýkáme se však s jeho všudypřítomností. Na střechách a fasádách, v opláštění domů, je součástí dřevostaveb a sendvičových panelů, nacházíme jej na mnoha dalších místech starších budov. Profesionálně likvidovaný azbest končí na vyhrazených skládkách chemicky stabilizovaný a uzavřený v neprodyšných obalech. Značné množství ho však, jako součást stavební suti, najdeme na veřejných nebo dokonce černých skládkách, kam ho prostě stavebníci vyvezou. Neodborně uložený materiál je zdrojem zdravotních rizik nejen v případě jakékoli pozdější manipulace, nebezpečný může být i pouhým účinkem větru. Dají se najít lokality, kde při namátkovém měření naleznete v ovzduší vysoce nadlimitní počet azbestových vláken a určit zdroj bývá velice těžké a finančně náročné.

Sám o sobě azbest nepředstavuje prakticky žádnou hrozbu. Pokud ovšem nedojde k manipulaci s ním, případně k jeho mechanickému poškození. Pak dochází k uvolňování mikroskopických částic do ovzduší. Při jejich vdechnutí – zaprášení plic a zapíchnutí vláken do plicních sklípků – existuje reálná hrozba vzniku azbestózy. Azbest je totiž karcinogenní látkou, má tedy rakovinotvorné účinky. Podle mezinárodní konvence jsou za nebezpečná považována vlákna delší než 5 µm /mikronů/, s průměrem menším než 3 µm.

Odborníci v souvislosti s likvidací azbestu používají dva termíny – odstranění a sanování. První termín představuje skutečné odstranění bezezbytku, sanace je vlastně jen jakýmsi „mezikrokem“, kdy se kupříkladu původní azbestový nátěr kovové konstrukce přestříká vrstvou speciálního přípravku. Ten vytvoří krustu, dojde k zapouzdření a zabránění samovolnému uvolňování vláken. Při každé další stavební úpravě ovšem může dojít k narušení povrchu a následnému uvolnění azbestového prachu do ovzduší.

Profesionální firmy (například společnost Skanska) ví jak na to. Devětadevadesát procent všech domů se „dělá“ tak, že dům se doslova zabalí. Pak přijdou ke slovu velice výkonné odsavače. Ty odsají vzduch a přes hepafiltry zachytí i mikročástice. Uvnitř objektu vznikne podtlak, ven se zkrátka nedostane ani vlákénko. Četa ve speciálních oblecích s dýchacími přístroji pak pracuje systémem „loupání perníčku“. Kousek po kousku balí suť do pytlů, chemicky je ošetří a ve speciálních komorách se systémem několika přepážek pak balíky s nebezpečným odpadem znova omyjí. Teprve poté odpad putuje na nákladní auta. Z dělníků se nakonec stanou nejlepší a nejčistotnější uklízečky na světě. Velmi výkonnými vysavači kompletně vyluxují stěny, stropy i podlahu a celou místnost znovu chemicky ošetří. Nastává náročné a přísné měření. S nulovou tolerancí, neboť v konečném efektu je naprosto jedno, zda se v kubickém metru vzduchu najde nad limit stanovený normou devadesát devět vláken, nebo jen jedno jediné. Autorizované firmy s příslušnou certifikací nakonec náklad odvezou na příslušné skládky nebezpečných odpadů.

Pavel Hluchý

foto archiv autora