Revoluce mezi nábytkem? Ano, Kdysi dávno se to stalo a povstalkyně se jmenovaly „tonetky“.
Těžko bychom našli někoho, kdo by neznal tzv. „tonetku“ a nebo kdo by tedy nevěděl, co tohle slovo znamená. Že se jedná konkrétné nábytek, jenž si spojujeme nejčastěji se starým světem, se světem před válkou, ať už první nebo druhou, to asi není třeba připomínat. Málokdo si ale uvědomuje, že ony „tonekty“ jsou vlastně děti nábytkářské revoluce.
Nejdříve lodě a pak „tonetky“
První zmínka a doklad o výrobě nábytku s použitím ohýbaného dřeva přicházejí ze 17. století z windorského panství v Anglii, kde se poddajnost dřeva a tedy schopnost ohybu zvyšovala prostým vařením. V průběhu 18.století se pak rovněž v Anglii používala tato technologie ke stavbě lodí
O skutečných počátcích průmyslové výroby zpracovávající surovinu z ohýbaného dřeva se dá ale mluvit až v průběhu první poloviny 19. století a to ve spojení s Američanem Edvardem Raynoldsem či Rrancouzem Thomasem Blenchardem. Oba pánové se nezávisle na sobě pokusili relativně úspěšně používat speciálně zkonstruované ohýbací stroje, které sloužily pro výrobu kočárových kol, polotovarů pro potřeby truhlářské výroby a nebo dílů ke stavbě lodí.
Opravdová velkosériová výroba nábytku z ohýbaného dřeva začala psát svou moderní historii až s příchodem Michaela Thoneta.
Velká fotogalerie stylového nábytku
Počátky výroby a malá velká kouzla
Prvním působištěm Michaela Thoneta bylo jeho rodné město Boppard. První tzv. boppardké židle tak měly své ohyby pouze v jedné rovině, svazek dýh se ohýbal v klihové lázni a sušení probíhalo v pevných formách. Klíh, kterého se na jeden kus spotřebovalo několik kilogramů, se tak stal zásadní surovinou a Thonet se ho rozhodl začít vyrábět. zakoupil vodní mlýn a rozjel vlastní výrobu klihu. Různě experimentoval a shodou několika nešťastných náhod se zvyšovalo jeho zadlužení. Před úpadkem mu pomohl kníže Metternich a Thonetovi se pak opravdu podařilo díky zajímavým zakázkám znovu oživit hospodářský růst své firmy. V průběhu druhé poloviny 19. století se pomalu rozjela výroba, která je úzce spjata s Moravou a která dnes činí v rámci historie Michaela Thoneta tím, čím je.
Celé kouzlo jeho technologie spočívalo v napaření bukové masivní tyče, která se svěrkami připevnila k formě, okolo niž se bude ohýbat. Současně se k tyči připevnil ocelový pás, který pak dva zruční ohýbači ohýbali společně s bukovou tyčí, čímž dosáhli do té doby nemožných tvarů, pevnosti, a rovnoměrnosti ohybu. Technologie ohýbání bukového dřeva se s drobnými změnami používá dodnes.
Jaroslav Zákolanský
Foto firma Thonet
