Prověřená klasika moderny

Lidé nemilují změnu, respektive pokud taková změna není posvěcená někým, koho je možné vnímat jako autoritu. Pak je naopak vítána a může se z ní stát móda. V případě zařizovacích předmětů existovala celá řada takových změn a novinek, které se staly módou a pak v obytném interiéru zcela zdomácněly. Dnes nám připomínají dávno minulou první polovinu dvacátého století a  vnímáme je málem jako starožitnosti. Většina takových novinek z let předválečných se navíc opravdu jako starožitnost také prodává a běžně se o nich mluví jako o „moderní klasice“.

Moderní klasika nebo klasická moderna

Logičtější a správné by bylo o takovém nábytku a zařizovacích předmětech nemluvit jako o „moderní klasice“ – to skoro vypadá, že klasika je moderní – ale jako o „klasické moderně“. V podstatě se jedná o realizace a návrhy, se kterými přicházeli tvůrci ve zmiňované první třetině až polovině minulého, tedy dvacátého století. Předválečný vývoj měl v sobě stále něco ze století devatenáctého, které bylo ještě duchem a tělem součástí tzv. starého světa, a zároveň v sobě obsahoval dodnes vnímatelnou a obdivuhodnou potřebu po často velmi razantní změně. V dějinách nenajdeme tak výraznou proměnu, jakou sebou přinesl přechod ze starého do nového světa, tedy vykročení z devatenáctého století do století dvacátého. Prvních padesát let „moderního“ věku pak nabídlo několik novot, které na rozdíl od jiných přetrvaly a dnes je obdivujeme jako něco „klasického“.

Takovou opravdu prověřenou a definitivní klasikou je produkce  první vysoké školy architektury a designu Bauhaus, která v době svého meziválečného vzniku až do svého násilného zavření nastupujícím fašistickým režimem hostila ve svém pedagogickém zboru mezinárodní elitu z řad architektů a výtvarníků. Našli bychom tam takové jména, jako např. Walter Gropius, Marcel Breuer, Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij.

Ornament a zločin

Námi sledované období první poloviny dvacátého stoleté sebou přineslo celou řadu výrazných změn a nových „kánonů“ či „norem“ krásy. Pokud se v předcházejícím devatenáctém století platilo nejen výtvarným můzám všemožnými ornamenty, vzory a zdobnými kudrnatými dekory, pak vstupem do století dvacátého přišly ke slovu jasné, střídmé a jakoby střízlivé linie. Většinou se tedy nevěnovala pozornost ničemu, co by bylo jen ozdobou a krása či dekorativnost musela chtě nechtě jít společně ruku v ruce s funkcí. Jedním z výrazných tvůrců, který si vzal za své zbavit architekturu všeho, co není stejně jako dekor nutné a tím pádem je zbytečné, byl slavný architekt Adol Loos. Jeho neméně slavný esej „Ornament a zločin“ již ve svém názvu odkrývá vztah svého autora k jakékoliv zdobnosti. Dnes nám takové příkré soudy a vnímání zdobení jako zločinné aktivity může připadat jako něco málem nepřípadného, co by dnes bylo přijímáno se shovívavostí. Přesto jsou domy tohoto architekta střeženy jako předměty umělecké hodnoty a celá řada jím navrhovaných zařizovacích předmětů v našem světě zcela zdomácněla. Platí to ale i o jiných velikánech tohoto období. Jednomu z nich jsme věnovali samostatný článek Inspirace Le Corbusier a stroje na bydlení, který najdete v této rubrice.

Foto archiv autora
Petr Haas
12.1.2006 5:30

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa bydlení?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist