Pichlavá krása mahónie

Pojmenování získala na počest významného amerického zahradníka irského původu, Bernarda McMahona, jenž žil v letech 1775-1816.

Ač u nás již běžně roste, svoji kolébku má v Asii a Severní Americe. V kultuře se pěstuje poměrně krátce od roku 1823, roste v zahradách a místy zplaňuje i v lesích, protože semena roznášejí ptáci ve svém trusu. Může být mezihostitelem rzi travní.

V našich podmínkách roste jako vzpřímený rozložitý keřík s tuhými, kožovitými a pichlavými listy. Málokdy přesáhne výšky jeden metr. Mladé a hodně staré listy v mrazivé zimě získají krásnou načervenalou barvu. Žluté květy mahónií, někdy s načervenalým nádechem, nápadně stojí ve vzpřímených latnatých hroznech. Květy se objeví v dubnu, nádhernou a omamnou vůní lákají hmyz. Podobně výrazné jsou ozdobné černě purpurové plody s modrým ojíněním. Bobule obsahuje tři až pět semen. Dozrávají v srpnu až září a na rostlině vydrží dlouho do zimy. Mahónie cesmínolistá pod kůrou skrývá nápadně žluté dřevo, jeho žlutozlaté barvy se dříve využívalo k barvení vlny.

Velká inspirativní galerie rostlin

Bobule kromě kyselin a barviv obsahují také cukry, vitamin C, organické kyseliny a látky podporující krvetvorbu. Pro mnohé zahrádkáře je skutečně novinkou, že bobule jsou jedlé, dříve byly považovány naopak za jedovaté. Ovšem s jejich konzumací je opravdu nutné počkat až do plné zralosti, jinak jsou velmi kyselé a mohou způsobit otravu.Využívání  šedomodře ojíněných plodů jako ovoce však není běžné, spíše spadá do lidového léčitelství. Šťáva z plodů se používala k dobarvování červených vín, k okyselení a obarvení ovocných moštů, marmelád, kompotů, tvarohových výrobků, jogurtů a likérů. Také ze samotných plodů se dají připravit kompoty nebo želé.

V kořenech, kůře a dřevě jsou mírně jedovaté alkaloidy (berberin), které mohou působit nevolnost. Ve zralých plodech je těchto alkaloidů neškodné minimum (0,05%) a uskladněním a sušením se obsah berberinu ještě snižuje. Ale podobně jako u bezu černého se nedoporučuje konzumovat nezralé plody; ani ostatní části rostliny.

Mahónie patří do skupiny neuvěřitelně odolných rostlin, jež porostou pěkně i tam, kde nic jiného nemá šanci. Budeme se z nich radovat na slunci, v polostínu i  úplném zastínění. Sázíme ji pod stromy a do temných koutů zahrady, ale vynikne i jako solitér do slunných trvalkových záhonů, kde bude stále efektní i v době, kdy ostatní rostliny zmizí s příchodem zimy. Nejen, že s ní osadíme „neosaditelná“ místa, ale ještě využijeme plodů. Když u volně rostoucích živých plotů hrozí nebezpečí, že s přibývajícím věkem začnou ve spodních partiích ztrácet olistění, mahónie spolehlivě zastane roli podsadby a spodní patro vyplní.

K mrazům je dost odolná, ale pokud je zima obzvláště krutá, mahónie může reagovat shozením listů. Není to však žádná katastrofa, keře velmi dobře regenerují a pomůžeme jim radikálním řezem, který též dobře snášejí.

Vyhovují jí kvalitní středně těžké půdy, ale prospívá i v sušších a živinami chudších  substrátech. Množí se semeny, řízkováním nebo hřížením.

V zahradnické praxi se používá řada kříženců, např. bohatě plodící „Jupiter“ a „Mirena“ s vyšší nutriční hodnotou, vhodné ke zpracování. V Čechách zatím moc rozšířeny nejsou.

Další je Mahónie Bealova, domovem z Číny, kde dorůstá až čtyř metrů, v našich podmínkách je menší. Listy má mnohem větší než cesmínolistá, až  40 cm, s devíti až patnácti lístky, opět až deset centimetrů dlouhými. Květy zajímavě voní po konvalinkách.

Atraktivní rostlina nás těší celoročně. V zimě upoutá krásou temně zelených, mnohdy i načervenalých listů, ale jímavá je i na jaře, kdy ji doslova obsypávají žluté vonné květy, na nich bzučí včely a které se posléze promění v modře ojíněné plody.

Jindřiška Kodičková

Foto autor