Původně rakouský architekt Adolf Loos je jedním z vrcholných zjevů architektury 20.století. Mezi jeho nejvýznamnější stavby patří vila rodiny Dr. Müllera, kterou v letech 1929 – 30 postavil v pražských Střešovicích. Tato tzv. „Müllerova“ vila je Loosovým nejvýraznějším zhmotněním ideálů otevřeného volného prostoru, pro jehož komponování používal vlastní metodu tzv. raumplanu. Jednotlivé místnosti na sebe volně navazují a nejsou vždy odděleny tradičním způsobem pomocí příček, stěn a dveří. Některá podlaží vily jsou umístěna v netypických výškách a zpřístupněná nízkým, několikastupňovým schodištěm, které působí jako atraktivní prvek v interiéru. Člověk stojící např. v obývacím pokoji jasně vnímá charakter či intimitu této místnosti jako uzavřeného celku, ale zároveň se mu nabízí zajímavé průhledy do dalších otevřených částí interiéru. Jejich funkce jsou jasně dané: zde se např. jí a zde zase odpočívá. Obyvatel domu tyto vlastnosti a funkce prostoru vnímá a cítí, respektuje je, i když zde chybí tradiční oddělení prostoru pomocí zmiňovaných příček a stěn, které by polopaticky vymezovaly hranice jednotlivých místností.
Brněnská vila Tugendhat (1929 – 30) je další slavnou stavbou meziválečné architektury. Jejím autorem je významný německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Ve srovnání s výše uvedenou Müllerovou vilou působí ještě vzdušněji a „otevřeněji“. Pro celou řadu architektů je proto také nejen příkladem vrcholné stavby ve funkcionalistickém slohu , ale zároveň jasným vykročením směrem k minimalizmu, kde je vše redukováno na nezbytně nutné minimum a obyvatel domu je tak vystaven působení velkého prostoru, jemuž – lidově řečeno – nestojí nic v cestě. Komunikační a hlavní částí interiéru vily manželů Tugendhátových je v podstatě jedna velká místnost, jeden velký otevřený prostor, který je v rámci jednoho podlaží dělený pouze účelově rozestavěným nábytkem.Ten pak vytváří intimní místa k oddychu, komunikační prostory určené k setkávání rodiny a přátel a nebo prostředí jídelny. Je to v podstatě opačný přístup k tradičnímu řešení interiéru, kdy je místnost zastavěná nábytkem podél stěn. Zde jsou zařizovací předměty volně v prostoru, čímž jej funkčně rozdělují.
