I bylinkářství má svou historii II
Léčivou moc rostlin znali lidé od úsvitu dějin a v průběhů věků se znalosti a dovednosti v oboru specifikovaly, rozšiřovaly a teprve dnes současná věda dává většinou pradávným šamanům, druidům a babkám kořenářkám za pravdu. Co oni instinktivně vycítili, vypozorovali (i od zvířat) a předávali potomkům, věda pragmatickým a sofistikovaným výzkumem potvrdila.
Z Egypta, kolébky léčitelství, či spíše lékařství, se přesuneme do Číny. V době, kdy byl psán Smithův papyrus, vznikal na východě obsáhlý bylinář, na němž pracoval čínský císař Šen Non. Obsahoval katalog značného množství bylinek, v oblasti původních i dovážených. I když se starověké recepty na výrobu léků, mastí a vodiček podobaly téměř alchymickým návodům, neobešly se bez různých forem zaříkávání, „nadstandardních příměsí“, přesto nepostrádají logický základ a lze je po úpravě aplikovat i dnes. Dnešní východní medicína neustále čerpá z tradičních spisů uchovávaných např. v klášterech.
Velká fotogalerie bylinek a koření:
Jednou z významných čínských posilujících rostlin je kokořík, jenž roste i v našich lesích. Taoisté pijí posilující víno z kořene, které jim přináší moudrost, kreativitu a dlouhověkost. V magii ochraňoval před zlými silami. Téměř ikonickou čínskou rostlinou je omlazující ginseng, neboli ženšen, opředený až fantastickými reputacemi a právem je považován za kořen života. Důležitou roli hrál i v čínském okultismu. K dalším čínským rostlinám náleží šišák, kvetoucí modrými květy, který se nyní může pěstovat i v Evropě.
V desátém století před naším letopočtem se do magických tajů léčivých bylin ponořil i židovský král Šalamoun. Jeho rozsáhlý herbář se bohužel nedochoval, ale z pozdějších odkazů víme, že obsahoval popisy více než třech tisíc rostlin.
Jindřiška Kodičková
Foto: botanika.borec.cz, botanika.wendys.cz, apatykacb.cz, zdrav.centra.cz
