Design by: Alberto Meda

Italský architekt a designér Alberto Meda je dalším z celé řady světových autorů, kteří úspěšně prošli prestižní milánskou Polytechnikou a navázali na tradice evropského minimalismu s vytříbeným smyslem pro detail. Jeho jméno je v současné době možné vnímat jako svého druhu „moderní klasiku“.

Narodil se v roce 1945 , absolvoval zmíněnou školu a svou odbornost si ještě zvýšil postgraduálním kurzem. Už v roce 1973 začal pracovat jako technický ředitel společnosti Kartell, která se specializovala na vývoj nových materiálů pro nábytkovou výrobu. Ve stejném období se jako výzkumný pracovník věnoval vývoji polyuretanů respektovaných jako vysoce perspektivní materiál.

Moderní designové interiéry – Velká fotogalerie

Ve svých 39 letech Meda odchází tzv. na volnou nohu a spolupracuje s celou řadou firem, mezi které patří např. Brevetti Gaggia a do roku 1981 také pro světoznámá automobilka Alfa Romeo Auto.

Od devadesátých let je pak možné designy Alberta Medy najít v katalozích významných nábytkářských a interiérových společností, jakým jsou Vitra, Cappelliny nebo Luceplan. Vedle vlastní tvůrčí práce se věnoval a věnuje zmíněnému vyzkumu a pedagogice. Meda je docentem průmyslové technologie na Domus Academy a od roku 1995 také na doktorantských kurzech průmyslového designu na milánské Polytechnice.

Výčet jeho výstav a zastoupení v celé řadě zemí světa by byl stejně dlouhý, jako cesta z Muzea moderního umění v New Yorku až do stejné instituce v Toyama, kde jsou rovněž vystaveny Medovi návrhy.

Od vize k řemeslu

Alberto Meda patří k těm tvůrcům, kteří si svůj estetický názor vytvářejí za předpokladu dokonale zvládnutého řemesla a co možná nejširšího, progresivního, znalostního zázemí. Jako celá řada autorů jeho generace kombinuje geometrickou tvarovou střídmost sahající hluboko do funkcionalistické historie s elastickým designem zakořeněným v šedesátých letech.

Designové bydlení: inspirativní fotogalerie

Meda se dle svých vlastních slov cítí jako designující inženýr: „..vždy jsem bojoval proti zaryté představě, že inženýři nemohou mít estetické cítění, protože se zabývají pouze technickou stránkou věci. Nikdy jsem s tím nesouhlasil – tedy s představou, že architekt myslí a inženýr dělá“.

Jaroslav Zákolanský
foto archiv autora