Balancing: Umění, které popírá gravitaci

Někdo chodí na jógu, někdo plete, někdo se zklidňuje tím, že balancuje kameny a další předměty do neuvěřitelných seskupení zdánlivě proti zákonům přitažlivosti. Do balancingu se pustil novinář, bloger, fotograf a cestovatel Pavel Šuba. Prý to dokonale snoubí vše, co v životě rád dělá. No, a i když podle okolí nikdy neměl trpělivost, při balancování si ji pěstuje.

Jak jsi se k balancingu dostal?
Náhodou. Hrál jsem si s dcerami ve vyprahlém korytě Berounky. Soutěžili jsme, kdo postaví vyšší takovou tu klasickou věž z kamenů. Nic zvláštního. A asi by to tím taky skončilo, nebýt toho, že jsem náhodou narazil na článek v Respektu. Byl to rozhovor s jedním českým balancerem z Trutnovska s několika základními radami a taky odkazy. Nějak se mi to spojilo s tou Berounkou. Zprvu jsem to chtěl jenom pochopit a uvěřit, že to není podvod. Tak jsem si doma vybral z obrovské vázy, kde máme kameny přivezené z mých cest po světě, dva takové nesmyslné a po pár minutách stál jeden z nich k mému úžasu na špičce na tom druhém.

Kde se nejlíp balancuje?
Nejdřív jsem balancoval doma na stole v obýváku, když to v noci padalo, byly to docela rány a budilo to celou rodinu. Ale vyvažování je podle mě hodně o prostředí, ve kterém vzniká. A tak jsem se samozřejmě těšil do přírody. První balanc jsem postavil u Skryjských jezírek v potoce. Byl jsem hodně nervózní, protože kolem chodily rodiny s dětmi a patřičnými komentáři. Ale dal jsem to a ten pocit byl něco úplně nového.

Chytlo tě to hned nebo to trvalo?
Chytlo mě to hned. Ale ze začátku to bylo jen tak, že když jsme byli někde na výletě, já viděl nějaké pěkné kameny, tak jsem je postavil. Jenže s dětmi se člověk nemůže plně koncentrovat a navíc na mě holky pořád někde čekaly. Pak jsem jednou vyrazil sám. A najednou to byla jiná dimenze.

Je to závislost?
Jo. Teď už jo.

Je to relaxace, terapie nebo práce nervů?
Je to zvláštní pocit. V dnešní rychlé době ne úplně běžný. Musíš se úplně zastavit. Když běháš, jezdíš na kole, bruslíš, pořád můžeš přemýšlet, pořád ti něco běží na ploše, ale při balancingu to z neznámých důvodů nejde. Tedy aspoň já to tak mám. Jediné, na co mám v tu chvíli kapacitu, jsou ty kameny v ruce, posouvání, nahýbání o milimetry a čekání na okamžik, kdy celou tou soustavou projede neviditelný železný prut. A asi se to tedy dá nazvat jistou formou relaxace. Je to přeci hledání rovnováhy. Jeden z českých balancerů Honza Macek to nazval rybařením pro 21. století. To podepisuju.

Proč to děláš?
Spojilo se v tom víc mých zálib. Turistika, řeky, focení, natáčení videí, psaní blogu… Ale hlavně je to opravdu úžasný pocit, když se to po desítkách minut „zasekne“. Sednu si a jen tak na to zírám. A pak taky, že zachytím něco pomíjivého. Protože buď za pár vteřin, nebo za den za dva, už to zase nějaké síly přeskládají po svém.

Kolik věží jsi vybalancoval?
Nevím, nepočítám to, není to žádná soutěž. Navíc se pořád považuju za začátečníka.

Co všechno se dá vybalancovat?
Viděl jsem už fotky šílenců, co balancují mezi kameny třeba starý fotoaparát, nový mobil, různé figurky, mince… Já jsem třeba v Poldovce zakomponoval do jedné stavby cihlu a torzo elektropřístroje i se schématem. Ale stejně si myslím, že nejkrásnější balanc je s kameny v řece.

V čem je fígl? Gró?
Je to jen fyzika. Stavíš kameny do možná neuvěřitelných, ale ne nemožných, poloh bez jakéhokoli triku nebo pomůcky. Žádný kámen není úplně dokonalý, stačí mikroskopická nerovnost a to je to místo, na které můžeš postavit další kámen a v podstatě ho neviditelně „opřít“. Měly by to být vždy tři body. Když je v rovnováze celá soustava, je hotovo.

Jak dlouho to trvá a jaké nejdelší balancování jsi zažil?
Jako při jiných činnostech – můžeš mít dobrý den nebo jen štěstí a dost složitý balanc postavíš během pár minut. A naopak na úplně jednoduché věci se můžeš zaseknout. Nejdelší? Nevím přesně. V tu chvíli se nejde ani dívat na hodinky. Ale několikrát to bylo určitě přes hodinu. Já vím, zní to směšně, ale o to silnější je pak ten pocit, že se to podařilo, i když to už na žádné fotce není vidět.

Jaký to má smysl ve světě? Lidi to pak sdílejí? Nebo si to dělají jen sobě pro radost?
Vím, že to hodně frčí v Americe, ale taky v Británii, ve Španělsku, ve Francii, v Itálii… Samozřejmě jsou na sociálních sítích skupiny, ve kterých se balanceři sdružují, navzájem si ukazují svá díla a komentují je. Jsou mezi nimi opravdoví frajeři, umělci, kteří nevrší kameny bezhlavě na sebe, ale mají nějakou výtvarnou myšlenku. A taky pak nejspíš ty fotky prodávají.

Je nějaký světový guru, který balancuje neuvěřitelné věže?
Určitě musím jmenovat Američana Michaela Graba, to jsou věci, které jsou na hraně chápání – jako by měl pět rukou, jinak to totiž nejde všechno najednou udržet. Já sleduju taky třeba Francouze s přezdívkou Manu Topic. A samozřejmě se po očku dívám taky na dva Čechy – Honzu Macka a Rudolfa Nováka.

Co ti na to říkají lidi kolem? Rodina, přátelé?
Říkají, že je to šílená blbost. Mají pravdu. A že by to do mě nikdy neřekli. To je taky pravda. Protože já neměl nikdy trpělivost.

Text: Alice Kavková
Foto a další Pavlovy balance na: psbalance.webnode.cz, www.facebook.com/psbalance

18.4.2016 12:51

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa bydlení?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist